Slova v titulku nejsou má slova, ale dovolím si je využít, jelikož jsou trefná. Po několika letech plánů jsem se konečně i já postavil na start již 34.ročníku Běhu do Příhrazských schodů. Věděl jsem, že mě čeká peklo. Trasa má sice pouze zhruba 300 metrů, ale převýšení v terénu je 80 m. Věděl jsem, že mě čeká peklo, netušil jsem ale jaké. Schody jsem si před závodem ani neprošel, jen jsem je šel letos jednou v opačném směru v rámci Tvrďárny, aniž bych tehdy tušil, kde je start a cíl. Teď už to všechno vím. Ale hezky popořadě.

Byla krásná sobota. Poslední dubnová. Rozdána byla stovka startovních čísel, nutno podotknout, že dobrá půlka pro malé caparty nebo omladinu. S těmi nejmenšími nahoru běželi veskrze tatínkové, kteří se pak měli co smekat, aby stihli svůj vlastní start. Běželo se totiž po dvou a jen v půlminutových intervalech. Obavy některých závodníků z toho, že na trase bude nával, se ale naštěstí nenaplnily. Nebo alespoň mě se netýkaly.

Ti, kteří zvládli státní maturitu z matematiky již vědí, že se startovním číslem 80 jsem vyběhl na start již dvacet minut po startu těch nejmenších skřítků. A jelikož státní ani jinou maturitu z matiky nemám, tak jsem si to samozřejmě nejprve spočítal špatně, a odložil rozcvičování. Start jsem ale stihl - běžel jsem společně se slečnou očíslovanou 79. Plán byl jasný - nechám se vytáhnout nahoru a nakonci ji uteču. Ha ha ha. Už po pár desítkách metrů, přesněji před prvním schodem, se mě chytla závodnická slina a dal jsem do toho všechno. Závodnická slina mi ale dlouho nevydržela. Slečně jsem sice utekl, to ale bylo asi naposledy, co lze toto sloveso použít. Dál snad už jen jít, plazit se. Umřít. Pravda, ještě jsem stihl mluvit: turistům, kteří mi uhýbali z cesty, jsem ještě stihl poděkovat. Pak jsem někomu, kdo se mě snažil povzbudit sdělil, že můj výkon nemá nic společného s během. S úsměvem mi sdělil, že tady neběží skoro nikdo. Ale jestli se ostatní taky posouvají pomocí dřevěného zábradlí, to už mi neřekl. Pak jsem slyšel, že mám zapojit ruce, ale ty už byly úplně mrtvé. Celý já jsem byl mrtvý. Hlava si pak zkusila říct, že ten poslední úsek, kde už nejsou schody a mírně se klesá, nohy poběží. Tělo ale řeklo radikální ne. Do cíle, který byl samozřejmě v kopci, jsem se sotva doplazil, těsně předtím mne předběhl závodník, který vyběhl půl minuty po mě. Ukázal mi, jak správně dýchat. Jenže on měl ještě dech, já už běžel dvě minuty na dluh.

Byla to ale rychlá smrt. Nějakých tři a půl minuty trvalo to umírání na trati. Dalších minimálně deset jsem umíral, "plivajíc krev" v prostoru cíle. Ani nevím, proč jsme se nakonec rozhodli počkat na vyhlášení výsledků. Byl jsem si jist, že pro mě musí vytvořit speciální kategorii, protože ostatní veteráni (ano, bohužel čtete správně, ještě mi není 38 a už jsem veterán) museli být v cíli desítky vteřin přede mnou. Ještě jednou ve mě hrklo, když jsem si uvědomil, že vyhlašují výsledky všech závodníků a všichni se ukazují. V mé kategorii nás běželo 18. Když vyhlásili místa 11.-18., byl jsem přesvědčen, že jsem jim musel vypadnout z výsledkové listiny. Řekl jsem si, že upozorňovat na to nepůjdu, a že si na svůj čas počkám na internetu. Jaké pak bylo mé překvapení, když mne vyhlásili na 8-9.místě s časem 3:34 min. To bylo příjemné překvápko, vzhledem k tomu, jak špatně jsem svůj výkon viděl.

Únava zmizela, párky (z pravého masa, jak jsme se dozvěděli u okénka) byly snědeny, zbývaly jen příjemné pocity. A přišlo také jasné rozhodnutí, že příští rok zkusím vyběhnout schody do pekla a neumřít zase. A se mnou možná do tohoto pekla poběží i celá rodina. Těšte se na nás tam nahoře!

Foto z www.homh.cz, odkaz zde.