info@nasekosmonosy.cz
725 244 482
Naše Kosmonosy
Nádherné nedělní počasí dokreslilo atmosféru 2.ročníku Ústeckého půlmaratonu, který se v severočeské metropoli konal 16.září, a kterého jsem se také aktivně zúčastnil. Po Praze a Českých Budějovicích jsem si tak zaběhl ve třetím městě, které se zúčastní běžeckého seriálu RunCzech. Oproti loňskému premiérovému ročníku stál na startu trojnásobek závodníků - zhruba 3300 lidí. Bohužel se mi nepodařilo včas zaregistrovat zbytek rodiny na Rodinný běh, takže jsme aspoň společně strávili sobotní odpoledne a večer v Teplicích a celou neděli v Ústí. Odpoledne jsme zavítali na zámeček s vyhlídkou zvaný Větruše, kam se dá vyjet novou lanovkou přímo z OC Forum. Nahoře nás čekal nádherný výhled na celé Ústí a okolí. Ještě před tím ale rodina vyrazila do ZOO, a já se vydal na svůj třetí půmaraton v životě.
I tady jsem měl dva cíle, nepočítám-li fakt, že hlavním cílem je doběhnout do cíle. Chtěl jsem posunout své maximum, které je těsně pod 1:50 hod., a troufale jsem pošilhával i po kótě 1:45 hod. Jak jsem ale celkem záhy zjistil, bez pořádného tréninku to prostě tak hladce nepůjde. Na start jsme vyrazili přesně v poledne. Počasí nádherné, atmosféra krásná, široká trať mě štvala snad jen občasnými stoupáními, které ani následné klesání dostatečně nevykompenzovalo. Telefon mi servíroval nastavené hity na běhání a aplikace Nike+ mi po každém kilometru 
hlásila průběžný čas a průměr na jeden kilometr. Spočítal jsem si, že čas pod 1:45 znamená průměr na kilometr pod 5 minut. A zpočátku to šlo. Po dvou kilometrech jsme si dali zhruba kilometrový průběh otevřenou chemičkou, pak jsme znovu proběhli centrem a přes most na druhý břeh. Půlmaratónci běželi dvě kola, která ale nebyla úplně totožná. Do desátého kilometru jsem se držel dobře, osm vteřin pod průměrnými pěti minutami na kilometr. Pak jsem ale udělal na jednom kilometru dvě osudové chyby. Nejdříve jsem si špatně zapamatoval, kde je občerstvovací stanice, a narval jsem do sebe půl tuby energetického gelu, který se má hned zapít. Další kilometr jsem pak běžel se zalepenou pusou, kdy se mi jazyk lepil k zubům, nebo opačně, úplně přesně nevím. Když jsem pak doběhl k vytoužené občerstvovačce, tak jsem se soustředil na rozlepení a pořádné zapití, až jsem přeběhl namočené molitanové houbičky, které mi v předchozí části závodu hodně pomohly. Pět kilometrů jsem tedy běžel bez nich.
Zatímco někteří běžci si síly šetřili na závěr, mě pomalu opouštěly. A to jsem to v úvodu nijak nepřepálil. Do jedenáctého kilometru jsem si průměr vylepšoval, pak už to se mnou šlo z kopce. Ještě na 17.kilometru jsem byl přesně na hranici, pak jsem vytuhl a poslední kilometry byly již jen o vůli. Každou minutu jsem se proklínal, proč se takhle dobrovolně huntuju. Nádherné ale byly poslední tři stovky metrů - diváci na ústeckém Mírovém náměstí nás všechny hnali do cíle, a najednou přišel ten pocit, kvůli kterému většina lidí takovéto závody - a sport vůbec - dělá. Maximální euforie, radost, příjemná únava...je to vidět na spoustě lidí, kteří se - po doběhu do cíle - najednou usmívají jako pitomečci. Určitě to byl i můj případ.
Co závěrem? No jo, výsledek. Udělal jsem si osobák, musím tedy říct. Oficiální čas 1:47:46 hod. a celkově 496.místo mezi všemi (307.místo ve své kategorii, což asi mezi pětatřicítkou a důchodem, nevím). Mohlo to být horší, nebylo to špatný. Ale přes zimu mě čeká ještě hodně moc práce. S takovouto si mohu o zvládnutí květnového maratonu nechat jenom zdát...
PS: Bylo skvělé potkat se na jedenáctém kilometru zcela nečekaně s kosmonosákem Pepou, ještě nedávno školníkem na zámku...
