Naše Kosmonosy

Splnil se mi další sen. Před třemi lety jsme jeli na vystoupení Springsteena a E-Street Bandu do Mnichova, a tam jsme si řekli, že jestli někdy přijede do Prahy, budeme tam!  Pak se objevila zpráva, že Bruce v březnu vydává novou desku - Wrecking Ball - a že k ní pojede turné. A v itineráři se objevila i Praha. V prosinci už jsme měli lístky v kapse. V březnu už jsem měl doma čerstvě vydanou desku. A včera večer jsem prožil euforické tři hodiny a ještě dvacet minut k tomu tváří v tvář (téměř)  Bossovi a jeho kapele. Pravda, malinko jsem si onou tváří v tvář zapřeháněl, ale oproti mnichovskému koncertu jsme nyní pódiu byli aspoň třikrát blíž, než tehdy. Navíc zde bylo i krásně vidět na velkoplošnou projekci, takže každý návštěvník viděl nejen hlavní hvězdě až do tváře. Na pódiu jsme také napočítali mnohem více hudebníků - letos jádro E-Street Bandu doprovázejí dechová a vokální sekce. A ladí jim to pěkně. Také zvuk z reproduktorů byl nad očekávání. Nepříjemně mě překvapil snad jen fakt, že nebylo ani zdaleka vyprodáno. Bruce představil i šest skladeb ze zmiňované poslední desky - ty byly mezi vrcholnými čísly večera!

Slova v titulku nejsou má slova, ale dovolím si je využít, jelikož jsou trefná. Po několika letech plánů jsem se konečně i já postavil na start již 34.ročníku Běhu do Příhrazských schodů. Věděl jsem, že mě čeká peklo. Trasa má sice pouze zhruba 300 metrů, ale převýšení v terénu je 80 m. Věděl jsem, že mě čeká peklo, netušil jsem ale jaké. Schody jsem si před závodem ani neprošel, jen jsem je šel letos jednou v opačném směru v rámci Tvrďárny, aniž bych tehdy tušil, kde je start a cíl. Teď už to všechno vím. Ale hezky popořadě.

Byla krásná sobota. Poslední dubnová. Rozdána byla stovka startovních čísel, nutno podotknout, že dobrá půlka pro malé caparty nebo omladinu. S těmi nejmenšími nahoru běželi veskrze tatínkové, kteří se pak měli co smekat, aby stihli svůj vlastní start. Běželo se totiž po dvou a jen v půlminutových intervalech. Obavy některých závodníků z toho, že na trase bude nával, se ale naštěstí nenaplnily. Nebo alespoň mě se netýkaly.

Marně přemýšlím, kdy pro mě bylo naposledy tak samozřejmé postavit se po koncertu nějakého českého interpreta do pozoru a nadšeně tleskat na důkaz úcty k předvedenému výkonu. To znamená, že jsem se jen nepřidal k ostatním, ale věděl jsem, že to tak prostě musí být, protože ten zážitek byl neuvěřitelně silný a úžasný. Nedávno se mi to stalo. Bylo to 4.května večer. V divadle ve Vysokém Mýtě. Na koncertu Anety Langerové a smyčcového tria. Pár míst se to jmenovalo. A ani jedno místo v hledišti nezůstalo volné.

Jako fanoušek FK Mladá Boleslav bych měl při středečním finále fotbalového poháru držet všechny palce pražské Spartě. Jedině v případě jejího vítězství by měli boleslavští fotbalisté blízko blizoučko do pohárové Evropy, a to i ze čtvrté příčky Gambrinus ligy. Ale nešlo to. A může za to jediný člověk - olomoucký trenér Petr Uličný. To kvůli němu jsem držel palce olomouckému týmu, protože tenhle úžasný trenér si prostě za dlouhé desítky let své trenérské kariéry úspěch zasloužil. Ono vítězství v poháru si ale za předvedený výkon desetkrát zasloužil celý olomoucký tým.

Na začátku bylo hecnutí. „Když poběžíte vy dva, běžím taky,“ prohlásil jsem jednoho říjnového večera v nejmenované mnichovohradištské restauraci, kde jsem se po dlouhé době viděl se svými kamarády, s nimiž jsem před patnácti lety začal odvíjet film svého pracovního života. Od slov nebylo daleko k činům. Jen registrace a poplatek. To stačilo k tomu, abych se hrdě stal jedním z jedenácti tisíc běžců, kteří se přihlásili na pražský Hervis Půlmaraton 2012, který byl naplánován na sobotu 31.března 2012.

Jak už se to někdy stává, kdo chvíli hecoval, hecuje opodál. A hecovaný běží. No jo, zůstal jsem na to nakonec z naší trojky sám. S Petrem jsem se byl jednou proběhnout, nestačil jsem mu moc, to nemohu říci, ale nakonec moje pata vydržela a jeho ne. Bohužel pro oba.

Trénovat jsem začal pozdě. Myslím tedy běhat; na spinning jsem chodil a chodím pravidelně, ty nohy si tedy určité pohyby pamatují. Ty nohy si to pamatují! Určité pohyby se totiž nedají zapomenout ani přes zimu. Letmým pohledem do svého tréninkového deníčku zjišťuji, že letos poprvé jsem běžel až o Vítězném únoru; tedy pět týdnů před startem půlmaratonu. Přesto jsem – aniž bych to nějak přeháněl – naběhal před startem téměř sto kilometrů. Z toho ale byly tři patnáctikilometrové štreky. Na větší vzdálenost jsem si netroufal, to jsem si schovával až do Prahy. Cíl základní byl doběhnout, cíl vyšší doběhnout pod dvě hodiny.