info@nasekosmonosy.cz
725 244 482
Naše Kosmonosy
Přišla nadějná šedesátá léta – samozřejmě minulého století – a já se dostal na gymnázium! O prvních prázdninách jsem vyrazil s dvěma spolužáky na opravdický trampský vandr. Zlákal jsem je do Orlických hor. Ty jsem poznal na několika výletech jako malý kluk se strýčkem v jeho předválečném, ale elegantním voze Opel-kadett, když jsme jezdívali navštívit tetičku v sanatoriu v Žamberku. Byl to pro mne zvláštní, až tajemný kraj! To jsem ještě nic nevěděl o poválečném osudu Sudet.
Zpět k čundru (z původně německého "tschundern" – toulat se). Vlakem jsme dorazili do Rokytnice v Orlických horách a nazdařbůh jsme došli na krásné místo - palouk v lese u potoka Hvězdná. Koncentrovaná romantika! Spaní na celtě pod širým nebem ve „vlňáku“, spacím pytli, který rychle navlhl a sušil se pak celý den. Ráno hygiena u potoka, rychlá snídaně (buřt a rohlík). Nějaké věci si nechali v nepoužívaném krmelci a vyšli na výlet. Přitahovala nás spousta „řopíků“, pohraničních pevnůstek, které po Mnichovu zůstaly nepoužité Velkoněmecké říši, ale i zpola opuštěné vesnice po vysídlených obyvatelích Sudet. Každý večer jsme vylezli nad údolí, kde u opuštěného domku jsme pod hvězdami poslouchali z „transistoráku“ inscenaci na pokračování „Pes baskervilský“. Nádhera, sedmnáct nám bylo let, a byli jsme štíhlí!
Po týdnu jsme byli docela zpustlí a došly zásoby. Vypravili jsme se do Rokytnice a ubytovali v místní turistické ubytovně – nocleh stál 20 Kč. Dali teplou sprchu a zušlechtěni věnovali další tři dny kultuře zde i v okolí.
Několik zámků, muzeí, kostelů, vše trochu ošuntělé. Ale na to jsme byli zvyklí. Nakonec dorazili na celý den do Rychnova nad Kněžnou. Ano – tady vznikla moje velmi oblíbená knížka „Bylo nás pět“ od Karla Poláčka, rychnovského rodáka. Pak tam bylo i piaristické gymnázium a také Loreta! Tato uvnitř velkého zámeckého kostela. Od té doby jsem pohříchu v Rychnově nebyl, a po více než půl století toto místo opět navštívil. Prostředníkem byl malíř Rudolf Kalvach, kosmonosákům už známý světový velikán malířského umění pozdní secese a začínajícího expresionismu. Kolega dr. Novák při studiu osudu duševní chorobou stiženého umělce, který zemřel v naší psychiatrické léčebně, zjistil, že otec pocházel právě z Rychnova, a tudíž měl syn české kořeny. Po vydání knížky o díle R. Kalvacha se ozvali rychnovští historici a patrioti se zájmem o spolupráci. Ta skutečně začala, a sice návštěvou oficiální delegace, která navštívila nejprve radnici. Poté došlo k jednání s přestaviteli Muzejního spolku. Konkrétném výsledkem bylo rozhodnutí o výstavě v Rychnově, v rozlehlé Orlické galerii s použitím panelů z naší výstavy v roce 2012, nyní pod názvem „Zapomenutý malíř vídeňské secese Rudolf Kalvach a jeho návrat do Rychnova nad Kněžnou“. Vernisáže dne 20.6. se zúčastnil s projevem náš starosta. O týden později jsme na pozvání osobností rychnovské kultury navštívili Rychnov s kolegou dr. Novákem, já po půl století! První den jsme přijeli k večeru a hned shlédli nádherné divadelní představení hry „Bylo nás pět“ s hostujícími herci Městských divadel pražských v úžasné režii Arnošta Goldflama. Byl jsem dojat. Samozřejmě z mocných vzpomínek na dětství se stejnojmennou knihou. Ale i nadšen z rozsáhlého divadelního a koncertního objektu, který vznikl nedávno citlivou rekonstrukcí a adaptací zruinované renesanční zámecké jízdárny.
Na převzaté první fotografii jízdárna po opravě ještě s ohradou staveniště, na druhé skromně řešený interiér.
Celý další den jsme zasvětili v doprovodu místního znalce prohlídce města, které se stále rozvíjí do krásy. Navštívili jsme zdejší „Hradčan“ – komplex barokních budov, které vynikají v panoramatu města i z ptačí perspektivy .
V zámku (v soukromém vlastnictví) samozřejmě navštívili galerii s „naší“ výstavou .
V dalších mnoha sálech celého prvního patra zámku jsou stovky obrazů klasiky (např. našeho rodáka Aloise Bubáka. Za zámkem je krásný barokní kostel Nejsvětější Trojice s loretánskou kaplí v interiéru , na jehož presbytář navazovalo piaristické gymnázium, podobně jako je tomu v Kosmonosích. Zde je po požáru v roce 1918 dochováno pouze torzo. U nás hořelo o něco později.
V blízkém podzámčí je krásné, barokem a klasicismem dýchající náměstí s radnicí, kde informační středisko.
Sešli jsme k vodě, tedy říčce Kněžné, kde je opět pragmaticky, ale citlivě revitalizována řemeslnická čtvrť, něco jako naše Svaté pole.
Mezi posledními domky u polí a sadů je chalupa rodů Kalvachů.
Je toho zde mnohem více, ale čeho jsme si všimli zvláště: co je zde soch, památníků a pamětních desek historickým osobnostem města, vesměs realizovaných po roce 1989. Samozřejmě nechybí ani pět kluků z party mé oblíbené knížky i autora Karla Poláčka. Na fotografiích ještě namátkou pár dalších.
Zkusíme to u nás alespoň s tou jednou – památníkem baroku?
Václav Petříček
